Ryba, která měla žízeň
Jedné noci spalo rybí mládě pod jakýmsi korálem, když se mu ve snu zjevil Bůh: „Chci, aby ses vydalo na cestu s poselstvím pro všechny ryby v moři,“ řekl Bůh.
„Co bych jim měla říct?“ zeptala se rybka.
„Řekni jim jenom, že máš žízeň,“ odvětil Bůh. „A dívej se, co udělají.“ Potom bez dalšího slova zmizel.
Ráno se rybka probudila a vzpomněla si na svůj sen. „Jakou divnou věc to po mně Bůh chtěl,“ myslela si. Ale jakmile uviděla velkého tuňáka plujícího kolem, rybka vypískla: „Promiňte, ale mám žízeň.“
„Pak musíš být hloupá,“ řekl tuňák. A s pohrdavým mrsknutím ocasu odplul.
Rybka se cítila dost trapně, ale dostala příkaz. Další ryba, kterou uviděla, byl šklebící se žralok. Z bezpečné vzdálenosti zavolala: „Promiňte, pane, ale mám žízeň.“
„Pak musíš být blázen,“ odsekl žralok. Protože si všimla hladového výrazu žraločích očí, rybka rychle odplula.
Celý den potkávala tresky, makrely, mečouny, ropušnice, ale pokaždé, když pronesla svou větu, všichni se otočili zády a nechtěli s ní nic mít. Beznadějně zmatena vyhledala rybka nejmoudřejšího tvora v moři, což byla stará modrá velryba se třemi jizvami od harpuny na boku.
„Promiňte, ale mám žízeň!“ zakřičela rybka a přemýšlela, zda ji stará velryba vůbec uvidí, protože byla maličká jako smítko. Ale moudrá velryba se zastavila. „Vidělas Boha, že ano?“ prohlásila.
„Jak to víte?“
„Protože jsem také jednou měla žízeň.“ Stará velryba se zasmála.
Rybka vypadala velice překvapeně. „Řekněte mi, prosím, co to poselství od Boha znamená,“ prosila úpěnlivě.
„Znamená to, že Ho hledáme na nesprávných místech,“ vysvětlovala stará velryba. „Hledáme ho všude, ale nějak tam není. Tak mu dáváme vinu a říkáme si, že na nás musel zapomenout. Nebo se rozhodneme, že už dávno odešel, pokud tady vůbec byl.“
„Jak podivné,“ řekla rybka, „copak to jde, propást něco, co je všude?“
„Moc divné,“ souhlasila stará velryba. „Nepřipomíná ti to ryby, které říkají, že mají žízeň?“