Křídla beze mne
Bylo to v srpnu a jí jsem vzhlížel k obloze. Jednou rukou jsem si stínil oči a podařilo se mi uvidět sokola vzhlížejícího se na proudech horkého vířivého vzduchu. Stoupal po spirále výš a výš, až s jedním nezemským výkřikem zmizel.
Najednou jsem si připadal hrozně omezený. „ Proč sis nechal narůst křídla beze mne?“ truchlil jsem. Potom mi můj duch řekl: „Můžeš se také vznášet jako sokol. Tvé myšlenky jsou stejně svobodné jako myšlenky kteréhokoliv ptáka.“ Tak jsem zavřel oči a můj duch se vznesl, stoupal po spirále stejně vysoko jako sokol a pak ještě výš, takže jsem se díval dolů na celou zem. Ale něco bylo v nepořádku. Proč jsem cítil takový chlad a samotu?
„Nechal sis narůst křídla beze mne,“ řeklo mi srdce. „K čemu je svoboda bez lásky?“ Tak jsem šel tiše k posteli nemocného dítěte a zazpíval mu ukolébavku. Dítě s úsměvem usnulo a mé srdce se vzneslo a připojilo se k mému duchu, který kroužil nad zemí. Byl jsem svobodný a miloval jsem, ale pořád bylo něco v nepořádku.
„Nechal sis narůst křídla beze mne,“ řeklo mi tělo. „Tvé lity jsou pouze představy.“ Tak jsem se podíval do knih, které jsem předtím nečetl, a dozvěděl se o svatých všech dob, kteří skutečně létali. V Indii, Persii, Číně, Španělsku (dokonce i v Los Angeles!) síla ducha zasáhla nejen srdce, nýbrž všechny buňky těla. „Jako bych byla nesena vzhůru velkým orlem,“ řekla Svatá Tereza, „můj zápal mne zvedl vzhůru.“
Začal jsem věřit v tento úžasný velký čin a poprvé jsem se necítil omezený. Byl jsem sokol a dítě a svatý. Jejich životy se staly v mých očích posvátnými a pochopil jsem pravdu: Když pohlížíme na veškerý život jako na božský, každému vyrostou křídla.