Důvěra
Když jsem krmil veverky v parku, všiml jsem si jedné malé, která mi nedůvěřovala. Zatímco ostatní přišly dost blízko, aby jedly z ruky, tato si udržovala odstup. Hodil jsem burský oříšek směrem k ní. Opatrně k němu přišla, nervózně ho uchopila a utekla. Podruhé už se tolik nebála, neboť přišla blíž. Čím bezpečnější se cítila, tím víc mi důvěřovala. Nakonec mi seděla přímo u nohou tak odvážně jako ostatní veverky dožadující se dalšího oříšku.
Taková je důvěra – zdá se, že jde vždy o to, jak věřit sami sobě. Druzí nemohou překonat svůj strach za tebe, musíš to udělat ty sám. Je to obtížné, protože strach a pochyby jsou vytrvalé. Bojíme se, že budeme odmítnuti, že budeme ještě jednou zraněni. Tak si udržuje bezpečný odstup. Myslíme si, že budeme chráněni, oddělíme-li se od ostatních, ale to také nepomůže. Zanechá to v nás pocit samoty a nelásky.
Sebedůvěra začíná poznáním, že je v pořádku, když se bojíme. Mít strach není problém, protože úzkost a nejistotu cítí někdy každý. Problém je být dost čestný a strach si přiznat. Kdykoliv akceptuji své vlastní pochyby a nejistotu, jsem k ostatním otevřenější. Čím hlouběji jdu do sebe, tím se stávám silnějším, protože si uvědomuji, že mé vlastní já je mnohem větší než jakýkoli strach.
Přijmeme-li se úplně, stává se důvěra úplnou. Už neexistuje žádný odstup mezi lidmi, protože neexistuje žádný odstup uvnitř. Tam, kde dříve žil strach, může růst láska.