37. díl - Zavolám Ti
HIStory
Všichni jsme se posadili na židle okolo Michaelovi postele a vysvětlování mohlo začít. Slova se ujal John: „Tak pane Jacksone...Určitě víte, v jaké jste situaci, to vám snad opakovat nemusím?!“ koukl na Michaela a ten pokýval hlavou.
„Takže rovnou k věci...V Newyorské nemocnici se za celý rok dostane pár zajímavých případů, takový jako je Raulův jsme taky měli. Vymysleli jsme způsob jak urychlit úpadek v kómatu. Můžu vám o tom později dopodrobna povyprávět, ale teď ne, protože se musíme posunout dál. Zkrátka pošleme k Raulovi psycholožku, který na něj bude dennodenně mluvit. Samozřejmě, že jí i Raulovi dopřejeme minimálně 8 hodin spánku, ale prakticky bude stále u něj, v jiných případech by docházela jen na pár hodin, ale my si to nemůžeme dovolit, abychom to stihli do toho soudu, který, jestli dobře počítám, je už za 3 dny. Už tak máme co dělat. Pacient v kómatu slyší každé slovo, takže asi chápete proč zrovna psycholožka. Nějaké otázky?“
„Chtěl bych, abyste mi o tom vašem případu více řekl.“ poprosil Mike.
Já jsem celou dobu pozorně poslouchala, ale když promluvil Mike, tak jsem sebou trhla. Asi jsem byla v tranzu z toho, že jsem ho dlouho neslyšela nic říct. Všichni si toho všimli a tak se optali jestli jsem v pořádku.
„Ale jo, jsem, nemějte obavy“ řekla jsem
„Tak dobře, Michaeli já vám o tom povím, ale nejprve, jestli by mohl tady doktor Evans zavolat psycholožce, aby přijela, aby to slyšela, abych to nemusel vysvětlovat dvakrát.“ A já mezitím odvezu Sue domů, jestli dovolíte.“ mrkl na Michaela.
„Samozřejmě, to se mě ptát nemusíte.“ dělal, že neví proč se ho na to takhle ptá.
Já jsem se na něj podívala s tázavým pohledem, jakože nechápu, proč mě tu nechce a klidně řekne Johnovi, aby mě odvez a Mike jen ukázal gesto, že mám být na drátě. Tak už jsem neprotestovala a poslušně odešla s Johnem do auta. Nasedli jsem a jeli. Byli jsme dlouhou dobu ticho, ale John to už nevydržel a tak se zeptal: „Taaak a teď mi můžeš říct pravdu, co jste dělali na té zemi, hm?“ zazubil se.
„To je státní tajemství a to se neříká!“
„Ale no tak, nedělej se. Viděl jsem, jak se na sebe díváte! Chodíte spolu?“
Zčervenala jsem jako rajčátko a pokrčila rameny: „Já vlastně ani nevím jak jsme na tom. Pořádně jsme si nic neřekli, když jste tam vyli takovou dobu a teď mě vezeš pryč. Ale musím uznat, že líbání mu šlo na jedničku podtrženou.“ při těchto slovech jsem se rozplývala. John jenom zadumaně prohodil: „Tak to jsem rád!“
Náhle jsem se podívala ven před sebe a vyděšeně jsem vykřikla: „Johne, pozooor!“
Proti nám se vysokou rychlostí řítil osobní automobil.
By kometka
Komentáře
Přehled komentářů
Ach to néééééé!!!!! že se jim nic nestane?! musím honem na další!!!!
ježišmarjááá :-O
(zuuzcaa, 7. 3. 2010 10:12)jakej osobní automobil? to si děláš srandu ne?? ať uhne!
:-O
(Alfíí, 12. 3. 2010 13:27)