35. díl - Usmiřování
HIStory
Doktoři dali Michaelovi dávku utlumující injekce. On byl ta sláb, že to na něj působilo jako anestetikum. Mike proto usnul a už nic kolem sebe nevnímal. To se doktorům hodilo, aby mohli v klidu Michaela vyšetřit bez žádných stresů.
Byl tam i doktor Evans: „Vrchní sestro, můžete mi vysvětlit, co se stalo?“
„Nevím o co přesně šlo, ale byl rozrušený z těch dvou na chodbě.“
Evans po nás hodil výhružný pohled, ale my jsme se zrovna chystali odejít. Zastavili jsme se, protože na nás křičel: „Stůjte! A nebo jděte, ale do mé kanceláře. Já tam za vámi za chvíli přijdu, jen co to tady vyřídím.“
A jéje to není dobré. Úplně se mi sevřel žaludek. John mě pevně chytil za ruku a vedl mě k Evansovi.
Čekali jsme tam celkem dlouho, až jsme se strachovali, zda nenastaly nějaké komplikace.
„Johne, běž se tam podívat, co když s něco stalo, jsi přece doktor!“ žadonila jsem.
„Ale Sue, oni jsou taky doktoři, určitě si poradí.“ rozmlouval mi to a zároveň mě zkoušel uklidňovat, ale marně. Bylo mi zle.
Do dveří vešel doktor Evans, chtěl něco říct, ale já ho nepustila ke slovu.
„Bude v pořádku? Stalo se něco? Kde jste byl tak dlouho? No řekněte něco už konečně.“
„Rád bych vám už dávno vše řekl, kdyby jste chvilku počkala. Ano, bude v pořádku. Dokonce už se mnou trochu komunikoval..Tedy..Pořád opakoval, že vás chce vidět.“
Otevřela jsem pusu a nevěřícně vyslovila: „Mě?“
„Ano, vás, a nikoho jiného. Říkal, že chce mít už ve všem jasno. Ale vzhledem k těm lékům, co dostal, je hodně pravděpodobné, že blouzní. Takže je na vás, zda k němu půjdete nebo ne. Rozmlouval jsem mu to, ale nedal si říct.“
Koukla jsem se na Johna a on bleskově odpověděl, jako by mi viděl do hlavy: „Klidně běž, já to panu Evansovi všechno vysvětlím. Přece jenom tomu víc rozumím. Kdyby něco, zazvoň na nás a my okamžitě přijdeme.“
Víc už mě nemusel pobízet a běžela jsem k Michaelovi.
Kéž by se na mě už přestal zlobit. Bylo by to lepší pro nás pro oba...
To už jsem ale byla u dveří. Váhala jsem, zda vejít nebo nevejít? Co když opravdu jen blouznil a pamatoval si mě jako posledního člověka, koho viděl a vnímal, než zkolaboval? Ale jestli ne..co tedy potom ale chce řešit, měl by se teď šetřit nebo se z nemocnice nikdy nevyhrabe.
Nakonec jsem se rozhodla, že tedy prozkoumám, co se děje. Moje zvědavost a touha se stupňovaly. Byl to zvláštní pocit. Takový tíživý, jako bych táhla obrovské břemeno odpovědnosti. Pomaloučku, polehoučku jsem otvírala dveře. Mike si mě nevšiml. Seděl na posteli, zakrytý dekou s nepřítomným výrazem ve tváři směrem k oknu. Přicupitala jsem k němu, vzala ho za ruku a zároveň jsem zašeptala. „Tak jsem tady, jak si chtěl. Je ti dobře?“
Mike sebou trhl, otočil se a pokusil se o malý úsměv. Ještě chvíli zíral z okna, jako by přemýšlel co říct. Pak už na mě ale promluvil: „Děkuji, že jsi přišla...Chtěl bych se tě na něco zeptat...“
„Jen se ptej Mikeu na cokoliv, slibuji, že ti odpovím pravdivě.“ přísahala jsem.
„Víš já...rád bych věděl, jestli si na mě taky někdy vzpomeneš, když se teď s tím chlapcem??“
„Ale Mikeu, já s ním nic nemám. On se jen nabídl, že mi pomůže vyléčit Raula, aby si nemusel do toho vězení! Ale to ty nemůžeš vědět, když jsi...“
„Tohle pro mě vážně děláš?“ žasl Mike
„Ano.“ řekla jsem stručnou a jasnou odpověď.
„A já si myslel, že už tě nezajímám, že máš oči jenom pro...“
„Johna, John se jmenuje.“ mrkla jsem na něj.
„tak pro Johna. Ale co jste tedy dělali v tom prázdným pokoji?“ zašklebil se.
„V prázdným? Mikeu, my jsme se byli podívat na Raula. Myslela jsem, že si nás viděl, když si koukal pořád naším směrem. Co bychom pro Boha dělali v...“ začalo mi to docházet.
„Popravdě mě zaskočila už vaše přítomnost a pak už jsem nevnímal. Opravdu i to obejmutí a držení za ruku bylo jen přátelské?“
„Ano, bylo. Nic s ním nemám. Ani bych nemohla. Momentálně mě přitahuje někdo jiný. Ale ten je na mě asi stále naštvaný už jenom kvůli tomu dopisu...a já nechci, abychom byli na sebe zlý. A---“
Mike mi zakryl rukou ústa, pak se ke mně naklonil a věnoval mi polibek.
„Už dobrý?“ zeptal se. „Víš přemýšlel jsem a vlastně je dobře, že jsi to nevyhodila. Asi by bylo horší, kdybych o tom nevěděl a na soud nepřišel..a taky...“
Teď jsem ho obdařila polibkem já,
„Budu bojovat, budu bojovat!“ křičel a u toho mi dával pusy. Intenzita polibků se stupňovala a vzrušení stoupalo. Ano, tohle jsem potřebovala. Za chvíli už jsem měla hlavu jenom Mikea. Ocitla jsem se na posteli a vášnivě jsme se líbali. Jednou jsem byla nahoře a potom....dole. A to doslova. Bohužel ta postel nebyla tak obrovská jako v tom hotelu, kde jsem nedávno spala. Mike samozřejmě spadl také a tak jsme se váleli na zemi oba dva. Naneštěstí jsem ale při pádu zavadila o zvonek. Za okamžik tady byl John i doktor Evans.
By kometka
Komentáře
Přehled komentářů
no huráááá!!!!!!!! konečně usmíření a trocha štěstí!!! :-)
super
(TamarPag, 22. 2. 2010 6:54)Jednou jsem byla nahoře a potom dole :D no ti jsou teda :D ale to je super :D:D a co na to řeknou ti dva :D už jsem zvědavá
I Love You Michael
(Lenka-Lenka♫♪, 21. 2. 2010 22:37)No ůplně to vidím před očima jak spadli a dorazí po zazvonění na pomoc doktor a John to budou koukat.
chááááááááááááá
(Laneey, 21. 2. 2010 22:08)to je dobrýýý ty jo :D :D ježišmarjááá to sem zvědavá co na tu "scénku" řeknou :D:D
:-D
(Alfíí, 11. 3. 2010 14:55)