Heaven can wait

Ani jeden z nich se nevyspal. Není se ani čemu divit.

První se probudila Robinina mamka. Chvíli se převalovala v posteli a pak vylezla a rozhodla se najít Robinin pokoj. Nacházel se na konci stejného patra jako byl ten její. Zaklepala, ale nikdo se neozval a tak vstoupila dovnitř.

„Robin, spíš?“

„Ne mami, celou noc jsem nespala, přemýšlela jsem o včerejším dni. Mami opravdu si přeješ, abych se k vám vrátila?“

„Také jsem hodně přemýšlela, bude mě to dlouho bolet, ale chci, aby byla má dcerka šťastná a netrápila se. Včera mi Michael dokázal, že je to opravdový gentleman, určitě se o Tebe postará. Jen mi prosím dej někdy vědět, jak se Ti daří a co se tady děje, ano?“

„Ooo mami děkuji! Já věděla, že to pochopíš, nic jsem si z celého srdce nepřála, než se s Tebou usmířit a vyřešit tuto situaci. Ale co na to řekne tatínek a bráška? A co Maginka?“

„Já už jim to nějak vysvětlím.“ Usmála se na mě maminka „víš co, napiš jim dopis, ať vědí, že si nevymýšlím.“

„Tak dobře a ještě jednou moc děkuji, je to od Tebe velkorysé!“

V tom vstoupil Michael.

„Pana Jacksone, jdete jako na zavolanou. Zrovna jsem hovořila s mou dcerou o vašem vztahu. Přesvědčili jste mě, že jste opravdu vynikající pár a já vám už do vašeho života zasahovat nebudu.“ A podávala mu ruku na usmířenou.

„Výborně, paní Lascautová, právě jsem to chtěl s vámi dvěma prodiskutovat, jsem rád, že jste to už udělala sama. Samozřejmě se budu snažit i nadále o Robin pečovat. Nemějte obavy, bude v dobrých rukou.“ Podal jí ruku a při tom pokukoval po mně.

„Nechám vás o samotě, určitě si chcete popovídat.“ Vytušila mamka.

„Děkujeme.“ Stačil ještě říct Mike než zavřela dveře a vlezl si ke mně do postele.

„Oo Robin, já bych Tě láskou celou snědl, ani nevíš, jak si mi v noci chyběla, ani jsem nezamhouřil očka. Doufám, že už máme všechno zlé za sebou a teď už nás čeká jen to dobré! Jak já Tě miluji! Co Ti budu povídat, tyto polibky za mě řeknou dalších tisíc slov.“ Dořekl to a začali jsme se líbat.

„Mikeu, jak je možné, že se tu objevila má maminka, když se měl u nás dole zastavit čas?“

„To je mi také záhadou, ale asi to tak chtěl osud! Osudu nelze poroučet. To mi tak připomíná, ten stříbrný klíček už nebudeš potřebovat. Víš co, společně ho pokřtíme! Trochu nám také pomohl ke štěstí! Kdyby si ho neměla, už bych Tě po druhé nikdy neviděl!“

Vylezl z pod peřin a otevřel mou skříň a hodil po mně letní šaty. „Obleč se, jedeme vykonat malý obřad.“

Rychle jsem na sebe navlékla šaty a v střevíčkách utíkala za Michaelem. Moc to nešlo, tak se Michael vrátil pro mě a vzal do náruče. „Moc Ti to sluší lásko moje!“

Nastoupili jsme do auta a za chvíli jsme vystoupili u dětské louky. Zavedl mě ke studni.

„Vytáhni klíček.“ Vzala jsem ho do ruky, Mike se ho dotkl také.

„A teď opakuj po mně: Stříbrný klíčku, děkujeme Ti za naše štěstí, ať si Tě v budoucnu najde někdo jiný a bude také tak šťastný jako MY dva.“ Zopakovala jsem to.

Michael mě políbil, při tom natáhl svou a mou ruku s klíčkem nad studnu a pomalu začal povolovat stisk, já také: „Sbohem, děkujeme!“

By kometka